François Fillon
| François Fillon | |
|---|---|
 | |
| 167. premiér Francie | |
| Ve funkci: 17. května 2007 – 15. května 2012 | |
| Prezident | Nicolas Sarkozy |
| Předchůdce | Dominique de Villepin |
| Nástupce | Jean-Marc Ayrault |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | Unie pro lidové hnutí (2002–2015) Sdružení pro republiku (1977–2002) Les Républicains (od 2015) |
| Narození | 4. března 1954 (70 let) Le Mans,  Francie |
| Choť | Penelope Fillon (od 1980) |
| Rodiče | Anne Fillonová |
| Příbuzní | Dominique Fillon a Pierre Fillon (sourozenci) |
| Sídlo | Pays de la Loire |
| Alma mater | lycée Sainte-Croix (Le Mans) (1969–1972) Univerzita Le Mans Pařížský institut politických věd château des Perrais Univerzita Paříž V Université Paris-Cité |
| Profese | politik, advokát a legislative assistant |
| Náboženství | katolická církev |
| Ocenění | velkokříž Národního řádu za zásluhy (2007) velkodůstojník Řádu čestné legie (2012) velkostuha Řádu vycházejícího slunce (2013) Řád tří hvězd velkostuha Řádu květů paulovnie |
| Podpis |  |
| Commons | François Fillon |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
François Fillon (výslovnost [fʁɑ̃.swa fi.jɔ̃]IPA; * 4. března 1954 Le Mans) je francouzský právník a politik. V letech 2007–2012 postupně vedl tři francouzské vlády. V listopadu 2016 vyhrál obě kola primárek francouzské pravice a stal se tak kandidátem na francouzského prezidenta ve volbách 2017, ovšem v prvním kole volby skončil s 20,01 % až třetí a tedy nepostoupil do druhého kola.
Život a politická kariéra
Mládí a studia
Narodil se 4. března 1954 v Le Mans[1] v departementu Sarthe. Je nejstarším synem notáře Michela Fillona a jeho manželky Anne, která je emeritovanou univerzitní profesorkou historie. Vyrostl společně se svými třemi bratry ve vesnici Cérans-Foulletourte. V rámci rodinné tradice je věřícím katolíkem.
V roce 1976 vystudoval veřejné právo na univerzitě v Le Mans, později získal v tomto oboru doktorát na Univerzitě Paříž V. V roce 1980 se oženil s Velšankou Penelope Kathryn Clarkovou, se kterou má pět dětí. Od mládí je jeho koníčkem automobilové závodění.[2]
Politické působení
Jako politik působil nejdříve na regionální úrovni, do vysoké politiky vstoupil v roce 1993.[2]
Jako člen Unie pro lidové hnutí (UMP) se v roce 2002 stal ministrem sociálních věcí premiéra Jeana-Pierra Raffarina. Jako ministr zahájil důchodovou reformu (zvanou též Loi Fillon) a aplikoval zákony omezující striktní vydělení pětatřicetihodinového pracovního týdne, který zavedla ministryně sociálních věcí Martine Aubryová za předchozí vlády Lionela Jospina.
V roce 2004 se stal ministrem národního vzdělávání a uvedl v platnost diskutovaný návrh reformy školství. V roce 2005 nedostal ve vládě Dominiqua de Villepina křeslo, byl však zvolen senátorem za departement Sarthe. Role politického poradce v úspěšné kandidatuře Nicolase Sarkozyho na prezidenta republiky mu vynesla post předsedy vlády.
Kandidát na prezidenta
V listopadu roku 2016 vyhrál obě kola primárek „pravice a středu“ organizovaných francouzskou stranou Republikáni a stal se tak kandidátem na francouzského prezidenta ve volbách roku 2017. V prvním kole byl ze třech vážných kandidátů vyřazen jeden, a to bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Ve druhém kole porazil se ziskem 69,5 procenta hlasů přesvědčivě svého protikandidáta Alaina Juppého.[3]
Byl původně jasným favoritem volby,[4] než jej dostihl skandál ohledně jeho manželky fiktivně placené jako jeho poradkyně.[5] Pak se začal v průzkumech propadat, ovšem pokračoval v kampani. Ve volbě samotné skončil v prvním kole s 20,01 % až na třetím, nepostupovém místě za Emmanuelem Macronem a Marine Le Penovou.
Zastávané postoje
Domácí politika
Je zastáncem ekonomického liberalismu a obdivovatelem Margaret Thatcherové; jeho reformní ekonomický program sestává například z navýšení věku odchodu do důchodu, navýšení pracovního času (zrušení 35hodinového pracovního týdne), snížení veřejných výdajů (celkem o sto miliard eur), uvolnění podmínek zaměstnávání a snížení počtu státních pracovníků (až o 500 000).[2]
Prosazuje zájmy tzv. tradiční rodiny; odmítá například sňatky homosexuálů, adopce dětí homosexuálními páry, asistovanou reprodukci u lesbických párů či využívání takzvaných náhradních matek.[2]
V souvislosti se současnou evropskou migrační krizí chce vyhlásit referendum o kvótách pro přijímání migrantů.[6]
Zahraniční politika
Jeho názory bývají někdy označovány jako „proruské“;[7][8] neodmítl ruskou anexi Krymu v roce 2014, nesouhlasí se sankcemi následně uvalenými na Rusko (nyní podporuje jejich ukončení[6]) a podpořil také ruskou vojenskou intervenci v Sýrii v roce 2015. Má kritický pohled na budování základen Severoatlantické aliance blízko ruskému území a v současnosti zdůrazňuje potřebu lepších resp. bližších vztahů s Ruskem.[2] Jeho postoje k Rusku a dobré vztahy s ruským prezidentem Vladimirem Putinem byly hlavním zahraničněpolitickým tématem primárek v listopadu 2016 a předmětem ostré kritiky jeho protikandidáta Juppého.[6]
V zahraniční politice dále podporuje tvrdší postup vůči islámskému terorismu (podporuje kontrolované praktikování islámu, transparentní financování mešit a odebírání občanství obviněným francouzským teroristům). Ve své knize Vaincre le totalitarisme islamique (2016) vyjádřil názor, že Francie se nachází ve válce s radikálním islámem. Navrhoval také spojenectví s Ruskem a Íránem v boji proti Islámskému státu.[2]
Má vstřícné názory vůči Evropské unii; hodlá prosadit lepší ochranu vnějších hranic unie, společnou vládu pro členy eurozóny a neodmítá myšlenku společné propojené armády.[2]
Zajímavosti
Kvůli své flegmatické povaze si v politických kruzích vysloužil přezdívku „Droopy“, podle psa Droopyho, kreslené postavičky vytvořené v roce 1943 americkým animátorem Texem Averym.[2]
Vyznamenání
velkokříž Národního řádu za zásluhy – Francie, 21. listopadu 2007 (automaticky po šesti měsících ve funkce francouzského předsedy vlády)[9]
velkodůstojník Řádu čestné legie – Francie, 2012
velkostuha Řádu vycházejícího slunce – Japonsko, 9. května 2013[10]
Odkazy
Reference
- ↑ François Fillon - Union pour un mouvement populaire. Le Point [online]. [cit. 2016-11-30]. Dostupné online. (francouzsky)
- ↑ a b c d e f g h MÁNERT, Oldřich. Thatcherovec a nepřítel gayů. Republikán Fillon míří do čela Francie. iDNES.cz [online]. 2016-11-22 [cit. 2016-11-30]. Dostupné online.
- ↑ FRIEBOVÁ, Nela. Francie vybrala favorita prezidentských voleb. Kandidátem pravice bude Fillon. Seznam.cz [online]. 2016-11-27 [cit. 2016-11-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-11-28.
- ↑ Primárky pravice ve Francii vyhrál Fillon, favorit na prezidenta. Reflex [online]. 2016-12-28 [cit. 2016-12-3]. Dostupné online.
- ↑ Nahrávka Le Penové či Macronovi? Francie si žádá Fillonův odstup z boje. E15 [online]. 2017-03-05 [cit. 2017-05-22]. Dostupné online.
- ↑ a b c ZBAVITELOVÁ, Gita. Kandidátem francouzské pravice na prezidenta bude François Fillon. Český rozhlas [online]. 2016-11-28 [cit. 2016-11-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-11-30.
- ↑ MACHÁČEK, Jan. MACHÁČEK: Dva putinovci v 2. kole francouzských prezidentských voleb?. Lidové noviny [online]. 2016-11-29 [cit. 2016-11-30]. Dostupné online.
- ↑ VINOCUR, Nicholas. François Fillon, Thatcherite with a thing for Russia. Politico [online]. 2016-11-21, rev. 2016-11-28 [cit. 2016-11-30]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ {typ} č. {číslo} ze dne 3 décembre 1963, Décret n°63-1196 du 3 décembre 1963 portant création d'un ordre national du Mérite. [cit. 2019-12-03]. Dostupné online.
- ↑ AFP, Le Figaro fr avec; AFP, Le Figaro fr avec. François Fillon sera décoré par le Japon. Le Figaro.fr [online]. 2013-05-07 [cit. 2019-12-03]. Dostupné online. (francouzsky)
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu François Fillon na Wikimedia Commons 
Osoba François Fillon ve Wikicitátech
