Giacomo Lercaro
| Jeho Eminence Giacomo Lercaro | |
|---|---|
 | |
| Církev | římskokatolická |
| Heslo | „Mater mea fiducia mea“ „Moje matka, moje důvěra“ |
| Znak |  |
| Svěcení | |
| Kněžské svěcení | 25. července 1914 světitel Ildefonso Pisani |
| Biskupské svěcení | 19. března 1947 světitel Giuseppe Siri 1. spolusvětitel Angelo Rossini 2. spolusvětitel Francesco Canessa |
| Kardinálská kreace | 12. ledna 1953 kreoval Pius XII. |
| Titul | Kardinál-kněz ze Santa Maria in Traspontina |
| Osobní údaje | |
| Datum narození | 28. října 1891 |
| Místo narození | Itálie |
| Datum úmrtí | 18. října 1976 (ve věku 84 let) |
| Místo úmrtí | Bologna |
| Příčina úmrtí | srdeční selhání |
| Povolání | katolický kněz |
| Alma mater | Papežský biblický institut |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Giacomo kardinál Lercaro (28. října 1891 Quinto al Mare, provincie Janov, Itálie – 18. října 1976 Bologna) byl arcibiskupem boloňským a kardinálem.
Život
Narodil se jako osmé z devíti dětí v Quinto al Mare u Janova. Pocházel z rodiny mořeplavců (jeho otec byl přístavním lodivodem) a dva z jeho bratrů, Amedeo a Attilio, se také stali kněžími. V letech 1902–1914 navštěvoval kněžský seminář janovské arcidiecéze. Na kněze byl vysvěcen 25. července 1914 arcibiskupem Ildefonso Pisanim. O dva měsíce později začal studovat na Papežském biblickém institutu v Římě. Když Itálie vstoupila do první světové války, musel až do roku 1917 pracovat jako vojenský kaplan. O rok později, v roce 1918, se stal prefektem semináře v Janově, kde již byl rektorem jeho bratr Amedeo. Tuto funkci zastával až do roku 1923. Během této doby (1921–1923) byl také zástupcem profesora katolické teologie a profesorem patrologie (1923–1927). V roce 1927 se stal učitelem náboženství na gymnáziu v Janově. V této době se také účastnil studentského hnutí v této oblasti. Od této doby se snažil spojit katolickou teologii s moderní kulturou.
Odpor proti Mussoliniho diktatuře
Byl velmi brzo antifašistou. Podporoval Italy, kteří se stavěli proti Mussoliniho restriktivní židovské politice, a organizoval úkryty pro Židy a další pronásledované osoby. Během druhé světové války byl nucen pracovat pod pseudonymem otec Lorenzo Gusmini a žít v opuštěném klášteře, aby se vyhnul zabití nacistickými kolaboranty.
Arcibiskup
Jeho rozhodně protikomunistický postoj byl kritériem pro to, aby jej papež Pius XII. jmenoval 31. ledna 1947 arcibiskupem v Ravenně. Na biskupa jej 19. března 1947 vysvětil janovský arcibiskup Giuseppe Siri; spolusvětiteli byli Angelo Rossini, arcibiskup z Amalfi, a Francesco Canessa, titulární biskup ze Sarepty. Lercaro byl boloňským arcibiskupem od 19. dubna 1952 do roku 1968. Obě velká města byla v tomto období považována za komunistické bašty. Ačkoli byl antikomunista, snažil se navázat dialog s vedoucími představiteli komunistické strany v Bologni. Papež Pius XII. jej 12. ledna 1953 povýšil na kardinála. Stal se kardinálem-knězem s titulárním kostelem Santa Maria in Traspontina. V prvních letech svého kardinálského působení přeměnil svůj kardinálský palác na sirotčinec. V této době byl mimo jiné považován listem Osservatore Romano za papabile.
Lercaro se zúčastnil konkláve v roce 1958, na němž byl zvolen papež Jan XXIII., a také konkláve v roce 1963, na němž sice získal hlasy, ale výsledkem bylo zvolení papeže Pavla VI.
Druhý vatikánský koncil
Byl účastníkem Druhého vatikánského koncilu a brzy se stal jednou z osobností, které koncil utvářely.[1] Spolu s Grégoirem-Pierrem Agagianianem, Juliem Döpfnerem a Léonem-Josephem Suenensem byl jedním ze čtyř moderátorů koncilu. Hrál také klíčovou roli při liturgické reformě. Zvláště se zasazoval o to, aby se „tajemství Krista v chudých a evangelizace chudých ... . duší doktrinální a legislativní práce tohoto koncilu“: „Nesmí být jedním z témat Koncilu, ale musí se stát ústřední otázkou. Tématem tohoto koncilu je církev, zvláště pokud je církví chudých.“[2] Znovu a znovu připomínal úkol stát se církví chudých.[3] Jeho zájmy převzala v 70. letech 20. století teologie osvobození v Latinské Americe.[4] Nápis na jeho náhrobku oslavuje Giacoma Lercaro v posledním řádku jako „Promotore dell' ascesa dei piccoli e dei poveri“ („Propagátor povznesení malých a chudých“). Yves Congar věnoval Lercarovi svou knihu Za církev služebnou a chudou (1963).
V roce 1967 papež Pavel VI. jmenoval konzervativního biskupa z Mantovy Antonia Pomu Lercarovým koadjutorem cum iure successionis. Lercaro se jasně vyslovil pro ukončení amerického bombardování Vietnamu, zejména ve svém novoročním kázání v roce 1968. V únoru 1968 rezignoval na svůj úřad, což potvrdil papež Pavel VI. poté, co papež Lercarovu žádost o rezignaci zamítl, když dosáhl věku 75 let. Pavel VI. jej jmenoval papežským legátem XXXIX. mezinárodního eucharistického kongresu.[5] V 70. letech 20. století byl Lercaro jedním z prvních kardinálů v Evropě, kteří se chopili podnětů latinskoamerických základních církevních společenství.
Deset dní před svými 85. narozeninami zemřel na selhání srdce. Jeho tělo bylo pohřbeno v boloňské katedrále.
Vyznamenání
- 1963: Velkokříž Řádu za zásluhy Italské republiky
Spisy (v německém překladu)
- Wege zum betrachtenden Gebet. [Cesty ke kontemplativní modlitbě]. Herder, Freiburg 1959.
- Johannes XXIII. Entwurf eines neuen Bildes. [Jan XXIII. návrh nového obrazu]. Herder, Freiburg 1967.
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Giacomo Lercaro na německé Wikipedii.
- ↑ DONATI, Matteo. Il sogno di una Chiesa. Gli interventi al Concilio Vaticano II del cardinale Giacomo Lercaro. Assisi: Cittadella Editrice, 2010. ISBN 978-88-308-1053-2. S. 133–144. (italsky)
- ↑ Citováno podle Marie-Dominique Chenu: „Kirche der Armen“ auf dem Zweiten Vatikanischen Konzil. In: Concilium, 13. [s.l.]: [s.n.], 1977. S. 232–235, citát s. 233. (německy)
- ↑ TANNER, Normann. Kirche in der Welt: Ecclesia ad extra. In: Giuseppe Alberigo, Günther Wassilowsky (eds.). Geschichte des Zweiten Vatikanischen Konzils (1959–1965). Bd. 4: Die Kirche als Gemeinschaft, September 1964 – September 1965. [s.l.]: Matthias-Grünewald-Verlag, Ostfildern / Peeters, Leuven, 2006. ISBN 3-7867-2526-8. Kapitola Die Gruppe „Kirche der Armen“ und Lercaros Bericht über die Armut, s. 313–448; s. 441–448. (německy)
- ↑ BERNHARD, Bleyer. Die Armen als Sakrament Christi. Die Predigt Pauls VI. in San José de Mosquera (1968). In: Stimmen der Zeit, Bd. 226. [s.l.]: [s.n.], 2008. Kapitola Die Rede Kardinal Lercaros auf dem Konzil und Die theologische Begründung der Kirche der Armen – das Beispiel Gustavo Gutiérrez, s. 734–746. (německy)
- ↑ FRANK, Hubert. Kolumbien. In: Erwin Gatz (ed.). Kirche und Katholizismus seit 1945. Band 6: Lateinamerika und Karibik, herausgegeben von Johannes Meier und Veit Straßner. Paderborn: Ferdinand Schöningh Verlag, 2009. ISBN 978-3-506-74466-1. S. 305–322, zde s. 315. (německy)
Literatura
- Literatura Giacoma Lercaro a o něm v katalogu Německé národní knihovny. [s.l.]: portal.dnb.de Dostupné online. (německy)
- OBERKOFLER, Friedrich. An den Wurzeln des Glaubens Gott, sich und die Welt finden. Kardinal Giacomo Lercaro (1891–1976) – Leben, Werk, Bedeutung. Würzburg: Echter Verlag, 2003. ISBN 3-429-02502-8. (německy)
- LIENKAMP, Andreas. „Thema dieses Konzils ist die Kirche der Armen“. Giacomo Kardinal Lercaro. In: Georg Steins, Thomas Nauerth (ed.). Gesichter des Konzils. Eine Ringvorlesung zum Vaticanum II (1962–1965). Osnabrück: E-Book, 2014. Dostupné online. S. 108–138. (německy)
- Giacomo Lercaro. Vescovo della Chiesa di Dio (1891–1976). Příprava vydání Giuseppe Alberigo (ed.). Genova: Marietti, 1991. ISBN 88-211-6727-5. (italsky)
- TONACINI, Marco. Il Cardinale Giacomo Lercaro già Arcivescovo di Bologna 1952/1968. Agno: Edizioni L.E.M.A, 1977. (italsky)
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Giacomo Lercaro na Wikimedia Commons - Giacomo Cardinal Lercaro † [online]. Catholic-Hierarchy.org, 2024-10-06 [cit. 2025-01-01]. Dostupné online. (anglicky)
- Cardinal Giacomo Lercaro [online]. GCatholic.org [cit. 2025-01-02]. Dostupné online. (anglicky)
- MIRANDA, Salvador. Lercaro, Giacomo [online]. The Cardinals of the Holy Roman Church (Website Florida International University), rev. 2016-11-07 [cit. 2025-01-02]. Dostupné online. (anglicky)
| Předchůdce | Funkce v katolické církvi | Nástupce |
|---|---|---|
| Antonio Lega | Arcidiecéze Ravenna-Cervia 1947–1952 |
Egidio Negrin |
| Giovanni Battista Nasalli Rocca di Corneliano | Arcibiskup z Boloně 1952–1968 |
Antonio kardinál Poma |
