Gulag

Mapa pracovních táborů existujících na území SSSR v letech 1923 až 1961. Zdroj: Nezisková organizace Memorial

Gulag (rusky: zvuk Glavnoje upravlenije lagerej, ГУЛаг, Главное управление исправительно-трудовых лагерей, česky: Hlavní správa nápravně-pracovních táborů) byl jedním z oddělení lidového komisariátu vnitřních záležitostí (NKVD, ministerstva vnitra) Sovětského svazu řídící a spravující systém pracovních a koncentračních táborů SSSR, který začal být budován za Lenina (1919) na samém počátku Sovětského svazu a byl rozšířen za Stalinovy vlády.

Správa byla i s tábory samotnými oficiálně zrušena v lednu 1960, ve skutečnosti ovšem tábory (pod jiným jménem, většinou s méně krutým režimem a někdy i na jiných místech) existovaly až do konce komunistického režimu. Slovo gulag se posléze přeneseně používalo pro označení sítě táborů nebo i jednotlivých táborů pod správou této instituce.

Definice Gulagu

Dle Rady Lidových komisařů SSSR (rusky Совет народных комиссаров СССР) ze dne 7. dubna 1930 je „úkolem nápravně-pracovních táborů ochrana společnosti před sociálně zvláštně nebezpečnými zločinci prostřednictvím jejich izolace spojené se společensky prospěšnou prací“.[1]

Princip gulagu

Fotografie údajné ubikace vězňů (1936 či 1937). Výrazně propagandistický a kašírovaný snímek

Během celé existence SSSR vzniklo nejméně 476 táborových komplexů, v nichž byly sdruženy tisíce táborů.[2] Na rozdíl od německých vyhlazovacích táborů Gulag představoval spíše tábory produkující otrockou práci, jeho hlavním úkolem byla těžba surovin a stavba náročných projektů (Bělomořsko-baltský kanál). Projekt pracovních táborů po celém severu země vypracoval v roce 1929 Naftalij Frenkel, který návrh osobně předložil Stalinovi a získal jeho souhlas.

Velitel gulagu Berman a organizátor prací v gulagu Frenkel v roce 1932

Podmínky v různých táborech byly dost různorodé a měnily se i v čase. Vzhledem k relativní organizační volnosti a moci táborových velitelů (kterou jim NKVD poskytoval) záleželo na tom, kdo byl táborovým velitelem – zda racionálně a „liberálněji“ myslící velitel, nebo „krvelačný sadista“. Některá místa skutečně představovala tábory smrti, která přicházela zpravidla v důsledku nemoci, odepření lékařské péče, umrznutí, případně hladu. Vězni v táborech museli nezřídka pracovat až 16 hodin denně či dokonce více s minimem stravy, bez patřičného nářadí, bez zkušeností a za daných podmínek s nesplnitelnými normami. Kdo normu nesplnil, často nedostal svůj už tak hubený příděl jídla (nebo mu byl ještě zmenšen). Dozorci si leckdy beztrestně dělali s vězni, co chtěli (jedinou podmínkou bylo, aby příliš výrazně neklesla produkce). Často se pracovalo v mrazu bez patřičného oblečení. Existovalo ale i něco málo táborů, kde se žilo relativně dobře, např. pro některé klíčové vědce, kteří měli i v těchto podmínkách bádat.[3]

Počet lidí v Gulagu

Stavba bělomořského kanálu, 1932

Jen v období Stalinovy vlády (1929–1953) prošlo tábory gulagu nejméně 8 miliónů lidí. Někdy se k nim připočítávají i lidé žijící ve vyhnanství (minimálně 6 miliónů lidí), ti však nežili v táborech a jejich životní podmínky byly zpravidla lepší. Vrchol éry gulagu přišel na přelomu 40. a 50. let. Podle odhadů amerického historika R. Conquesta dosáhl počet lidí v táborech v roce 1948 asi 10 milionů a v roce 1952, těsně před Stalinovou smrtí, téměř 13 milionů. Na konci Stalinovy éry existovalo přibližně 200 táborů nucených prací, umístěných zejména na Sibiři, Dálném východě a v Arktidě.

Známí vězni

Cizinci v Gulagu

Osobní průkaz Vandy Marx z Gdyni. Odvlečena KGB do gulagu, kde zemřela hladem a vyčerpáním 7. listopadu 1941.

Gulag nebyl určen jen pro občany SSSR, ale ocitli se zde lidé mnoha dalších národností. Hned po rozdělení Polska mezi Sovětským svazem a hitlerovským Německem v roce 1939 docházelo k masovým deportacím Poláků, jež se ocitli na územích okupovaných Sovětským svazem, ale také představitelů dalších národů (Bělorusů a Ukrajinců), kteří de iure nebyli občany SSSR. Když Rudá armáda vytlačila z Maďarska vojska Třetí říše, započal transport představitelů elit i dalších práceschopných osob do Gulagů (zde již byla řada válečných zajatců). Z Budapešti byl do Gulagu odvlečen též švédský diplomat Raoul Wallenberg, který za války zachránil životy odhadem 100 000 Židů. Celkově bylo do Gulagů odvlečeno přibližně 300 000 Maďarů, přičemž polovina z nich se nevrátila zpět. Maďarská lidová republika však na navrátilce pohlížela krajně nedůvěřivě, a tak se stali cílem častých represí.[4] Jako pravděpodobně poslední maďarský vězeň Gulagu se v roce 2000 vrátil (po 53 letech), původně válečný zajatec z druhé světové války, András Toma.[5][6] Do gulagu se dostalo také mnoho z více než 4 000 Finů, zajatých během Zimní a pokračovací války se SSSR.[7] Mezi cizince v gulagu patřili i Čechoslováci jako například Sergej Vojcechovský, Jan Plovajko nebo Imrich Gablech.

Povědomí o gulagu

Stavba mostu přes řeku Kolymu na cestě, které se začalo říkat Cesta kostí

Oproti obecnému povědomí se politici a novináři západu o systému sovětských pracovních táborů dozvěděli již na přelomu 20. a 30. let 20. století a otevřeně o něm psali. Obecnou veřejnost však tato fakta příliš nezaujala, navíc Sovětskému svazu se pomocí dovedných zastíracích manévrů a propagandistických tahů podařilo vzbudit dojem, že většinu pracovních táborů zrušil (ačkoliv ve skutečnosti počet táborů i vězňů strmě rostl). Nové podrobnější informace se svět začal dozvídat až v době Chruščovova tání koncem 50. let. Všeobecně známé se staly až po vydání děl ruského disidenta Alexandra Solženicyna.

Významné tábory

Díla inspirovaná Gulagem

Alexandr Solženicyn strávil za kritiku Stalina 8 let v gulagu a následně 3 roky ve vyhnanství
  • Josef Martin Bauer, Kam až mě nohy donesou (česky Naše vojsko 1994, 2017; zfilmováno 2001 jako Bílé peklo) – příběh německého vojáka jako zajatce v sovětském pracovním lágru na Sibiří a jeho následného útěku
  • Monika Zgustová, Oblečené k tanci na sněhu (Argo, 2020) – autorka zachycuje autentická svědectví devíti „silných, vnímavých a statečných“ žen, které se dostaly do spárů jednoho z nejděsivějších totalitních režimů lidských dějin, a přece se nezlomily a dokázaly se vrátit do alespoň zčásti normálního života
  • Fritz Blankenhorn, A nebylo návratu (česky Baronet 2004) – příběh německého zajatce v sovětském pracovním lágru
  • Jan Demčík, Můj útěk do gulagu (1995, 2001) – podkarpatský Rusín, který byl po svém útěku do Sovětského svazu zatčen a poslán do gulagu
  • Jevgenija Ginzburgová, Strmá cesta (česky Odeon 1992) – zatčeni mladé sovětské komunistky, obvinění a léta v Gulagu až po rehabilitaci
  • Karel Goliath, Zápisky ze stalinských koncentráků: Výběr ze vzpomínek a studií (Köln – Index 1986, Ergo – 2018) – příběh českého právníka, historika a spisovatele, vězněného v gulagu v letech 1939 až 1955
  • Gustaw Herling-Grudziński, Jiný svět (1951 v Anglii; česky Institut pro středoevropskou kulturu a politiku Praha 1994)
  • Ján Košút, Cez červený očistec (Bratislava 1995, 2009)
  • Jiří Svetozar Kupka, Krvavé jahody (2007, 2008, 2016) – smyšlený příběh Věry Sosnarové, kterou NKVD podle jejích slov odvlekla do gulagu
  • Armand Maloumian, Synové Gulagu (česky 1990) – autentické zážitky z osobního prožití
  • Jean Nicolas, Jedenáct let v ráji (1958 ve Francii, česky 2020) – vzpomínky francouzského katolického kněze, vězne Gulagu
  • Boris Pasternak, Doktor Živago (1957 v Itálii; Bratislava 1969; česky Lidové nakladatelství 1990, Odeon 2003, 2011, 2019)
  • Sławomir Rawicz, Dlouhá cesta (1956 v Londýně; česky Jota 2007, 2011; zfilmováno 2010 jako Útěk ze Sibiře) – o transportu do gulagu, tamních podmínkách a o útěku do Indie
  • Alexandr Solženicyn, Jeden den Ivana Děnisoviče (1962 v SSSR; česky Svět sovětů 1963, 1965, Lidové nakladatelství 1991, Academia 2000, 2002, Leda 2011)
  • Alexandr Solženicyn, Souostroví Gulag (1973 v zahraničí; česky 1990, 2011)
  • Varlam Tichonovič Šalamov, Kolymské povídky (, G plus G 2011)
  • Karlo Štajner, 7 000 dní na Sibiři (1971 Jugoslávie; česky Naše vojsko 1991, 2008, 2011)
  • Guzel Šamilevna Jachinová, Zulejka otevírá oči (česky Prostor 2017)

Galerie

  • Velitel NKVD Genrich Jagoda při inspekci kanálu Moskva-Volha, který budovali vězni gulagu. Vlevo za Jagodou je N. S. Chruščev.
    Velitel NKVD Genrich Jagoda při inspekci kanálu Moskva-Volha, který budovali vězni gulagu. Vlevo za Jagodou je N. S. Chruščev.
  • Muzeum gulagu v Moskvě
    Muzeum gulagu v Moskvě
  • Ruské město Vorkuta, bývalý tábor gulagu, kde stále žijí tisíce bývalých vězňů a jejich potomci
    Ruské město Vorkuta, bývalý tábor gulagu, kde stále žijí tisíce bývalých vězňů a jejich potomci
  • Solovecký kámen v Moskvě - pomník obětem gulagu
    Solovecký kámen v Moskvě - pomník obětem gulagu
  • Maska smutku v Magadanu - pomník obětem gulagu
    Maska smutku v Magadanu - pomník obětem gulagu

Odkazy

Reference

  1. ↑ Čechoslováci v gulagu (2/3) In: ČT 2, 2017-11-07
  2. ↑ Anne Applebaum: Gulag, Praha-Plzeň 2004, ISBN 80-7306-152-X (str. 12)
  3. ↑ Anne Applebaum: Gulag, Praha-Plzeň 2004, ISBN 80-7306-152-X (str. 29)
  4. ↑ Gulag [online]. Teror Háza / Dům Teroru [cit. 2009-05-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-09-04. (anglicky) 
  5. ↑ SEDLÁK, Gabriel. Kdy končí válka? [online]. Lidové noviny / CS Historie, 2004-5 [cit. 2009-05-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-09-24. 
  6. ↑ WHITTELL, Giles. Hungary buries its PoW held for 55 years [online]. The Times, 2004-4-8 [cit. 2009-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ MALMI, Timo. Finland: Finnish soldiers as captives of Stalin and Hitler [online]. The Times, rev. 2009-2-20 [cit. 2009-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura

Související články

Externí odkazy