Jaderná velmoc

Jaderné velmoci

Jaderná velmoc (někdy též jaderná mocnost) je země, která disponuje jadernými zbraněmi, a je schopná je vyrábět. Země patřící do tohoto tzv. jaderného klubu tím typicky získávají vyšší prestiž a význam v mezinárodní politice. K roku 2019 vlastní více než 90 % všech jaderných zbraní Rusko a USA.[1]

Podle smlouvy o nešíření jaderných zbraní (Nuclear Non-Proliferation Treaty, NPT) je v současné době uznáváno pět jaderných velmocí: Rusko, USA, Spojené království, Francie a Čínská lidová republika. Dva další státy, Indie a Pákistán, které nebyly signatáři Dohody o nešíření jaderných zbraní, provedly jaderné testy – Indie v roce 1974 a Pákistán v devadesátých letech. Severní Korea odstoupila od dohody o jaderném odzbrojení v roce 2003, následně provedla vlastní jaderné testy. Z vlastnictví jaderných zbraní je podezírán Izrael, který se k tomu však nikdy oficiálně nevyjádřil a k dohodě o jaderném odzbrojení se nepřipojil.

Jadernou zbraň v minulosti vyvinula také Jihoafrická republika, ale vlastnictví jaderných zbraní se vzdala a veškeré zásoby zničila. Ze snahy vyrobit jaderné zbraně jsou podezírány také Írán a Saúdská Arábie.

Státy vlastnící jaderné zbraně

Mezi jaderné velmoci patří Spojené státy americké, které za druhé světové války atomovou bombu vyvinuly a 16. července 1945 uskutečnily první pokusnou jadernou explozi (viz projekt Manhattan). Druhou jadernou mocností se v roce 1949 stal Sovětský svaz, který při vývoji využíval také informace získané špionáží amerického programu. V roce 1953 Sovětský svaz předstihl Spojené státy americké a jako první vyvinul a otestoval termonukleární zbraň (vodíkovou bombu); Spojeným státům se to podařilo v roce 1954. Sovětské jaderné zbraně přešly po rozpadu SSSR oficiálně do vlastnictví Ruska.

Převážně díky informacím získaným spoluprací s USA vyvinula a v roce 1952 otestovala jadernou zbraň Velká Británie; v roce 1957 provedla také test vodíkové pumy. V roce 1960 uskutečnila svůj první jaderný test Francie, v roce 1968 pak uskutečnila i pokusný termonukleární výbuch. Poměrně překvapivě se jaderným testem v roce 1964 do jaderného klubu zařadila Čínská lidová republika; v roce 1967 pak otestovala i termonukleární pumu.

Ve spolupráci se SSSR vyvinula jaderné zbraně Indie, která první pokusný výbuch uskutečnila v roce 1974. V roce 1998 uskutečnil jaderný test Pákistán. V roce 2003 od NPT odstoupila Severní Korea, která v únoru 2005 oznámila, že vlastní jaderné zbraně; bez uskutečnění testu však o tomto tvrzení panovaly pochyby. Uskutečnění zkoušky jaderné zbraně oznámila Severní Korea 9. října 2006.

  • Americká mezikontinentální jaderná raketa Minuteman
    Americká mezikontinentální jaderná raketa Minuteman
  • Ruská mezikontinentální jaderná raketa R-36
    Ruská mezikontinentální jaderná raketa R-36
  • Britská námořní jaderná raketa Trident
    Britská námořní jaderná raketa Trident
  • Francouzská jaderná raketa ASMP pro letouny Mirage a Rafale
    Francouzská jaderná raketa ASMP pro letouny Mirage a Rafale
  • Indická jaderná raketa Agni-II
    Indická jaderná raketa Agni-II

Přehled jaderných států a jejich kapacit

Stát Počet hlavic[2]
(aktivní / celkem) 		Datum první jaderné zkoušky Smlouva CTBT[3] Způsob dopravení
USA USA 1 770 / 5 244 16. 7. 1945 („Trinity“) Signatář Ze vzduchu/země/vody
RuskoRusko Rusko 1 674 / 5 889 29. 8. 1949 („RDS-1“) Ratifikována Ze vzduchu/země/vody
Spojené království Spojené království 120 / 225 3. 10. 1952 („Hurricane“) Ratifikována Z vody
FrancieFrancie Francie 280 / 290 13. 2. 1960 („Gerboise Bleue“) Ratifikována Ze vzduchu/vody
Čína Čína 0 / 410 16. 10. 1964 („596“) Signatář Ze vzduchu/země/vody
IndieIndie Indie 0 / 164 18. 5. 1974 („Smiling Buddha“) Nepodepsána Ze vzduchu/země/vody
IzraelIzrael Izrael 0 / 90–200[4] podezření na 22. 9. 1979 Signatář Ze vzduchu/země/vody
PákistánPákistán Pákistán 0 / 170 28. 5. 1998 („Chagai-I“) Nepodepsána Ze vzduchu/země/vody
Severní KoreaSeverní Korea Severní Korea 0 / 30 9. 10. 2006 Nepodepsána Ze země/vody

Státy podezřelé z vlastnictví jaderných zbraní

     Signatáři Smlouvy o nešíření jaderných zbraní vlastnící jaderné zbraně (Čína, Francie, Rusko, Velká Británie, USA).
     Další státy vlastnící atomové zbraně, kteří nejsou signatáři Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (Indie, Severní Korea, Pákistán)
     Státy s předpokládaným vlastnictvím jaderných zbraní (Izrael).
     Podezření na atomový program (Írán, Saúdská Arábie)
     Státy sdílející jaderné zbraně v rámci NATO.
     Státy, které se vlastnictví jaderných zbraní vzdaly.
     Upuštěno od programu jaderných zbraní.

V roce 1986 zveřejnil britský tisk rozsáhlé informace o izraelském jaderném programu, které získal od Mordechaie Vanunu, který v tomto programu pracoval jako technik. Izrael není signatářem NPT a oficiálně se odmítá k vlastnictví jaderných zbraní jakkoli vyjádřit. Obvykle je však považován za de facto jadernou velmoc, podle Federace amerických vědců vlastní zhruba 80 jaderných bomb. Uniklá e-mailová korespondence amerického exministra zahraničí Colina Powella poukazuje na to, že Izrael v současnosti vlastní 200 aktivních jaderných hlavic, které jsou všechny údajně namířeny na Írán.[4][5]

Írán je signatářem NPT a označuje svůj jaderný program za ryze civilní. Západní státy, hlavně USA, však Írán podezřívají ze snahy o zbrojní využití. Po období ekonomických sankcí uzavřel v roce 2015 mezinárodní dohodu, podle které výměnou za ukončení sankcí omezí svůj jaderný program.[6]

Státy, které vlastnily jaderné zbraně v minulosti

Mnoho států mělo v historii na svém území dočasně umístěny jaderné zbraně cizích mocností, zvláště v období studené války. Krátce po sametové revoluci provedla československá armáda měření ke zjištění, zda byly sovětské jaderné zbraně umístěny i na území ČSSR (na základě dohody, kterou uzavřely SSSR a ČSSR, ve skladech, které byly pod správou sovětských jednotek[7]). Toto měření nic takového nenaznačovalo, což vedlo k závěru, že se jaderné hlavice v Československu nenacházely.[8] V roce 2007 však historik Petr Luňák přišel se studií, podle které ve skladech jaderné zbraně byly.[9]

Také existovalo několik států, které se dobrovolně vzdaly vlastnictví jaderných zbraní, které měly pod svou kontrolou. Největším takovým případem je rozpad Sovětského svazu v roce 1991, po kterém zůstalo na území Ukrajiny, Běloruska a Kazachstánu velké množství jaderných zbraní. Všechny tyto tři státy všechny tyto zbraně předaly do roku 1996 Rusku; všechny jsou také signatáři NPT.

V 80. letech vyvinula jaderné zbraně Jihoafrická republika, přičemž existuje podezření, že v roce 1979, možná s Izraelem, uskutečnila jaderný pokus (viz incident Vela). JAR se, jako jediný stát, dobrovolně statusu jaderné velmoci zřekla a na počátku 90. let veškeré jaderné zbraně demontovala; 10. července 1991 podepsala NPT.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Here’s how many nuclear warheads exist, and which countries own them. Defense News [online]. 2019-06-17. Dostupné online. 
  2. ↑ Federation of American Scientists: Status of World Nuclear Forces, 2023 (anglicky)
  3. ↑ Přípravná komise pro Organizaci smlouvy o všeobecném zákazu jaderných zkoušek: Status of Signature and Ratification (anglicky)
  4. ↑ a b REVESZ, Rachael. Colin Powell leaked emails: Israel has '200 nukes all pointed at Iran', former US secretary of state says. The Independent [online]. 2016-09-16 [cit. 2016-09-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ DC Leaks / Colin Powell Archivováno 17. 9. 2016 na Wayback Machine. – e-mailová korespondence z 3. března 2015 (anglicky)
  6. ↑ ČTK. Velmoci se dohodly s Íránem na jaderném programu. E15.cz [online]. 2015-07-14 [cit. 2016-09-19]. Dostupné online. 
  7. ↑ Petr Blažek: Jaderné hlavice, Československo a Varšavská smlouva po karibské krizi, 3. 12. 2002. In: Pražský web pro studenou válku, Vol. 1 No. 3
  8. ↑ Pavel Minařík: Odpověď na dotaz č. 23 na webu vojenstvi.cz
  9. ↑ Jan Gazdík: V ČSSR byly jaderné zbraně, armáda plánovala 130 úderů, iDnes, 13. 9. 2007

Související články

Externí odkazy