Teodicea

Gottfried Wilhelm von Leibniz (Kolem 1700)

Teodicea (z franc. théodicée, od řec. theos, Bůh, a dikaios, spravedlivý) znamená ospravedlnění Boha. Jde o starý problém filozofie a teologie a týká se přítomnosti zla ve světě. Klíčovou otázkou je, proč Bůh, pokud je všemohoucí a dobrý, dopouští zlo. Tímto tématem se zabývali již od starověku skeptici i agnostikové, na počátku novověku toto téma znovu otevřel Gottfried Wilhelm Leibniz, který také roku 1710 poprvé použil pojem teodicea.

Problém

Problém existence zla se vyskytuje už v nejstarší známé literatuře, v Sumeru a v Egyptě. Podle Eposu o Gilgamešovi musí člověk zemřít, protože mu žárliví bohové udělili jen kousek života. Poněkud odlišný problém utrpení nevinného člověka je tématem biblické knihy Jób. Klasická formulace, pocházející od Davida Huma, říká: „Chce Bůh předejít zlu, ale nemůže? Pak je bezmocný. Může, ale nechce? Pak je zlovolný. Pokud může a chce, kde se bere zlo?“[1] Hume zde shrnuje obšírnější formulaci téže myšlenky, kterou zachoval starokřesťanský spisovatel Lactantius (kolem 300) a omylem připsal Epikurovi, ač patrně pochází od neznámého starověkého skeptika.[2] Proto se problém někdy nazývá Epikurův paradox. Velmi podobnou úvahu napsal skeptik Sextus Empiricus (2. stol.).

Problém vzniká ze sporu mezi představou všemohoucího a dobrotivého Boha a na druhé straně zkušeností zla. Týká se tedy zejména monoteistických náboženství, zejména judaismu, křesťanství a islámu; netýká se systémů dualistických, které předpokládají, že svět vzniká zápasem dobrého a zlého božstva, a východních, které zahrnují pojem karma. Řada autorů, například Voltaire, v něm viděla a vidí zásadní logické vyvrácení náboženství. Jiní se snažili rozpor vyřešit, těmto pokusům se říká teodicea. Tak svatý Augustin zastával názor, že zlo je zdánlivé a ve skutečnosti je jen nedostatkem dobra. Jeho názor byl obecně přijímán – s výjimkou některých nominalistů – až do 17. století, kdy se opět začalo uvažovat o skutečnosti zla.

Ve 20. století se problémem zla zabývali mnozí význační myslitelé. Mezi ně patří například Nikolaj Berďajev, který problém zla nazval paradoxním a prohlásil o něm: „Není možné tento problém rozřešit ani ho převést do racionální roviny, protože v tom případě se okamžitě ztratí.“[3] Na Berďajejovu myšlenku nemožnosti řešení tohoto paradoxního problému reagoval později Martin Buber ve svém spisku „Obrazy dobra a zla“, který sepsal poté, co se problematikou zla zabýval ve svém dřívějším spisku „Gog a Magog“.

Pokusy o řešení

Pokusy o řešení lze rozdělit do několika skupin:

  • odmítnutí problému
  • relativizace problému
  • omezení Boží všemohoucnosti
  • zpřesnění pojmu zla.

Odmítnutí problému

Na několika místech Bible se podobné otázky odmítají s odkazem na to, že člověk nemůže proti svému Bohu a stvořiteli nic namítat. Tak říká spravedlivý Job: „To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?“Jb 2, 10 (Kral, ČEP). Pavel z Tarsu napsal: „Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: Proč jsi mě udělal takto?“ Ř 9, 20 (Kral, ČEP). Rabbi Jannai v Mišně říká: „Není nám dáno vědět, proč se bezbožným vede dobře a spravedliví trpí.“[4] Podobně Immanuel Kant[5], protestantský teolog Karl Barth i katolický teolog Hans Küng.

Relativizace problému

Problém zla lze různým způsobem relativizovat. Tak podle jiných míst Bible slouží i zlo k uskutečnění Božího plánu se světem (například Iz 45, 7 (Kral, ČEP); Př 16, 4 (Kral, ČEP)). Zlo se často chápe jako zkouška (Job), případně trest. V pozdějším judaismu se argumentuje tím, že Bůh nejprve stvořil různé světy „na zkoušku“ a jejich pozůstatkem je zlo. Podobně hovoří Hegel o „práci záporna“, bez níž by se světový Duch nemohl vyvíjet.

Omezení Boží všemohoucnosti

Boží všemohoucnost je výrazně omezena svobodou, kterou člověku dal a respektuje až po možnost lidské vzpoury. Zlo je důsledkem pádu člověka, prvotního hříchu, jímž se člověk od Boha odvrátil. Někteří protestantští teologové, například Dietrich Bonhoeffer, pod dojmem hrůz války a holocaustu dokonce soudili, že Bůh je v tomto smyslu bezmocný, že „nemá jiné ruce než ty naše“ (D. Sölle).

Zpřesnění pojmu zla

Leibniz ve svém eseji „O teodiceji, o Boží dobrotě, lidské svobodě a původu zla“ rozlišil tři kategorie zla:

  1. metafyzické zlo – nezbytný rozdíl mezi Bohem a člověkem;
  2. fyzické zlo – nástroj zdokonalování člověka, neboť odstrašuje od škodlivého a vede k prospěšnému;
  3. mravní zlo – hřích, který od Boha odvádí.

Leibniz postřehl, že ve většině logických argumentací – včetně současných[6] – se představa zla přijímá „antropocentricky“: například tělesná bolest je sice nepříjemná, je to ale také varování, pro něž je tělo vybaveno zvláštním nervovým aparátem. Také smrt a smrtelnost je součástí celkové „strategie“ živého, které trvá jen tak, že se obnovuje – rodí a hyne. Část zla je přitom způsobená člověkem, zneužitím jeho svobody – vraždy a války, lhostejnost, zbabělost a bezohlednost, lež a podvod.[7]

Odkazy

Reference

  1. ↑ D. Hume, Dialogues Concerning Natural Religion (1778) http://www.gutenberg.org/etext/4583
  2. ↑ A. S. Pease (vyd.): M. Tullii Ciceronis De natura deorum. Libri secundus et tertius, Cambridge (Mass.) 1958, str. 1232n. – R. F. Glei: Et invidus et inbecillus. Das angebliche Epikurfragment bei Laktanz, De ira dei 13,20-21, in: Vigiliae Christianae 42 (1988), str. 47-58
  3. ↑ BUBER, Martin. Obrazy dobra a zla. Olomouc: Votobia, 1994. ISBN 80-85885-17-4. S. 7. 
  4. ↑ Mišna, Pirkej avot 4,19
  5. ↑ Über das Mißlingen aller philosophischen Versuche in der Theodizee, 1791
  6. ↑ Viz např. http://plato.stanford.edu/entries/evil/
  7. ↑ J. Sokol, Člověk a náboženství. Praha 2004. Kap. Problém zla a teodicea, str. 217.

Literatura

  • Ottův slovník naučný, heslo Theodicea. Sv. 25, str. 334

Související články

Externí odkazy