Vzdušný kořen

Vzdušné kořeny jsou zvláštní nadzemní orgány některých rostlin, zejména tropických a subtropických. Podle typu mají různé funkce a vyvíjejí se z různých orgánů, například z kořenů nebo stonku. Mnohé z nich jsou metamorfózy kořene. Některé vzdušné kořeny mají na povrchu mnohovrstevnou houbovitou pokožku zvanou velamen.

Pneumatofory zajišťují dostatečný přístup vzduchu v zamokřených půdách a bažinách.^[1] Vyskytují se například u tisovce dvouřadého (Taxodium distichum) a u dřevin vegetační formace mangrovy.

Vzdušné zavlažovací kořeny slouží k příjmu vody při vysoké vlhkosti vzduchu. Často mají i asimilační funkci.

Asimilační kořeny obsahují chloroplasty a přebírají funkci listů.

Některé rostliny na zamokřených půdách hostí ve svých vzdušných kořenech symbiotické hlízkové bakterie vázající dusík. Jiné vylučováním sladkého sekretu lákají mravence, kteří pak rostlinu brání.

Chůdovité kořeny (anglicky stranglers – obepínají podkladovou rostlinu, kterou jakoby škrtí) slouží rostlinám, které klíčí ve výšce, k dosažení půdy. Mohou také vyrůstat ze stonku kousek nad zemí; pak slouží k dodatečnému ukotvení rostliny na měkkých půdách, například u kukuřice.

Příčepivé kořeny slouží popínavým rostlinám k přichytávání na podklady, jako jsou stromy, skály nebo zdi. Vyskytují se například u lián nebo břečťanu.

Haustoria se přichytávají na hostitelskou rostlinu a vrůstají do jejích cévních svazků, odkud čerpají vodu a živiny.

• ROSYPAL, Stanislav a kol. Nový přehled biologie. Praha: Scientia, 2003. 797 s. ISBN 80-7183-268-5.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu vzdušný kořen na Wikimedia Commons

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.