ZK 383
| ZK 383 | |
|---|---|
 | |
| Typ | samopal |
| Místo původu |  Československo |
| Historie služby | |
| Ve službě | 1938– |
| Války | druhá světová válka |
| Historie výroby | |
| Konstruktér | Josef Koucký |
| Navrženo | 1938 |
| Výrobce | Československá zbrojovka |
| Výroba | 1938–1944, 1946 – 50. léta |
| Vyrobeno kusů | cca 35 000 |
| Základní údaje | |
| Hmotnost | 4450 g |
| Délka | 875 mm |
| Délka hlavně | 325 mm |
| Ráže | 9 × 19 mm Parabellum |
| Princip střelby | dynamický závěr |
| Kadence | 500/700 střel/min |
| Úsťová rychlost | 460 m/s |
| Účinný dostřel | cca 300 m |
| Zásobování municí | zásobník na 30 nábojů |
Kulometná pistole ZK-383 byla zbraň vyvinutá konstruktérem Josefem Kouckým a vyráběná Československou zbrojovkou v Brně. Stala se prvním československým sériově vyráběným samopalem. Zbraň byla sice velmi precizní, ale její nevýhodou bylo, že většina dílů byla vyrobena třískovým obráběním, z toho důvodu byla zbraň poměrně drahá a tudíž nevhodná k masové válečné výrobě. Největším odběratelem zbraně se staly jednotky SS, které si mohly dovolit dražší ale kvalitnější zbraně.
Vývoj
Vojenský technický a letecký ústav se v roce 1937 obrátil na zbrojní závody v zemi s požadavkem na konstrukci automatické zbraně s malým balistickým výkonem.[1] Konstrukce Samopalu se ujal Josef Koucký, který se ve zbrojovce Brno zabýval konstrukcí samopalu od roku 1935 a měl už několik patentů týkajících se samopalů. První zkoušky zbraně v ráži 9mm browning proběhly v září 1938 na střelnici pobočného závodu ve Vsetíně. Protože Československá armáda neprojevila o samopal Brněnské zbrojovky zájem a zavedla do výzbroje kulometnou pistoli vz 38 strakonické zbrojovky, rozhodla se zbrojovka Brno dále vyvíjet samopal na export do zahraničí. V průběhu prosince 1938 předělal Josef Koucký zbraň na náboje ráže 9 mm Parabelum. Později vznikly i vzorky v ráži .45 ACP.[2]
ZK 383 v běžné verzi byla koncipována jako zbraň pro palebnou podporu družstva, z tohoto důvodu byla vybavena dvojnožkou a snadno vyměnitelnou hlavní. Tento způsob využití samopalu, kdy nahrazoval lehký kulomet, nebyl příliš rozšířený.
Konstrukce
Zbraň fungovala na principu dynamického závěru střílejícícho ze zadní polohy. Hlaveň byla kryta perforovaným pláštěm, který kromě ochrany před popálením střelce plnil také funkci uchycení hlavně ve zbrani. Do samopalu se zasouval segmentový zásobník zleva (dodatková pismena sz za názvem zbraně znamenají stranový zásobník). Standardní verze samopalu byla vybavena lehkou dvojnožkou, která se sklápěla dozadu do předpažbí. Kadenci zbraně bylo možné zvýšit odebráním závaží ze závěru. Zbraň byla velmi dobře ovladatelná i při střelbě dlouhou dávkou. Nad spouští se nacházel přepínač střelby, při páčce v levé krajní poloze zbraň střílela dávkou a při poloze vpravo jednotlivými výstřely. Vedle přepínače střelby se nacházela pojistka v podobě tlačítka, které při zamáčknutí směrem dovnitř zbraně zablokovalo spoušť. Pružina zbraně byla umístěna v pažbě, kde se nacházel i vytěrák hlavně a olejnička.
Varianty
- ZK 383: klasická varianta
- ZK 383-P: policejní verze bez dvojnožky a vyměnitelné hlavně nabízena Venezuele a Bolívii
- ZK 383 H: (prototyp) poválečná varianta se sklopným zásobníkem
Ve službě
Seznam států používajících samopaly ZK-383
Třetí říše jednotky SS, neznámý počet
Slovenská republika 190 ks[2]
Bulharsko 4000 ks do konce roku 1942[2]
Bolívie 1000 ks po roce 1948[2]
Venezuela 1200 ks po roce 1947[2]
Izrael 12 ks.[3]
Odkazy
Reference
- ↑ Československý vývojový samopal ZK 383-P [online]. Vojenský historický ústav Praha [cit. 2019-01-18]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e Samopal ZK 383 [online]. Vojenský historický ústav Praha [cit. 2019-01-18]. Dostupné online.
- ↑ Československý obchod se zbraněmi: Dodávky navzdory embargu. 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2017-02-09 [cit. 2019-01-18]. Dostupné online.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu ZK 383 na Wikimedia Commons - Stránka na Gunstribune s obr.
