Uhlík-14

Uhlík-14 (14C) je radioaktivní izotop uhlíku, který obsahuje 6 protonů a 8 neutronů. Má poločas přeměny 5730 roků, což se využívá k radiokarbonové metodě datování organických pozůstatků živých organismů. Izotop byl objeven 27. února 1940 Martinem Kamenem a Samem Rubenem na University of California Radiation Laboratory v BerkeleyKalifornii.

V atmosféře vzniká reakcí kosmického záření s dusíkem:[1]

14N + n → 14C + p

Vznik izotopu

Do svrchních vrstev zemské atmosféry dopadají z vesmíru neustále částice primárního kosmického záření. To je tvořeno převážně protony (kolem 88 %), z 10 % částicemi alfa (jádra helia) a zbytek tvoří převážně elektrony, pozitrony a atomy těžkých prvků. Tyto se sráží s částicemi v atmosféře, čímž vzniká sekundární kosmického záření, jež dopadá až na zemský povrch. Interakcemi sekundárního kosmického záření s molekulami vzduchu neustále vznikají nejrůznější radioaktivní nuklidy prvků zastoupených v atmosféře. Srážkou neutronu sekundárního kosmického záření s atomem dusíku 14N vzniká izotop uhlíku 14C,[2] konkrétně:

.

[3]

K produkci radioaktivního uhlíku dochází v horních vrstvách zemské atmosféry, převážně ve výšce kolem 15 kilometrů. Dále se tento izotop oxiduje na oxid uhličitý, jenž se poté promíchává se svou neaktivní formou tvořenou izotopy 12C a 13C, které nejsou radioaktivní. Tato směs je pak fotosyntézou vstřebávána rostlinami a jejich prostřednictvím se dostává i do těl živočichů.

Radioaktivní rozpad

Rozpadá se mechanismem β (beta zářič):[3]

Jeden z neutronů se rozpadne na proton, elektron a elektronové antineutrino za vzniku stabilního izotopu dusíku-14. K detekci se nejčastěji využívají scintilační detektory,[4] protože účinnost Geigerových–Mülerových čítačů je v tomto případě nízká.

Detekce

V přírodě se izotop 14C vyskytuje jako 0,000 000 000 1 % veškerého uhlíku (na každých 1012 atomů 12C se vyskytuje jeden atom 14C).[2] Detekce obsahu uhlíku 14C, je proto kvůli běžné velmi nízké koncentraci obtížná a tudíž drahá a navíc jde o beta zářič s nízkou energií.[3]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Carbon-14 na anglické Wikipedii.

  1. Radioactivity : Carbon-14. www.radioactivity.eu.com [online]. [cit. 2021-08-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-08-30. 
  2. a b WAGNER, Vladimír. Jaderná fyzika a kulturní dědictví [online]. Osel, s.r.o., 2008-03-15 [cit. 2014-07-15]. Kapitola Určování stáří. Dostupné online. 
  3. a b c ŠIŇOR, Milan. Radiouhlíková metoda určování stáří [online]. Fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská, ČVUT, 1998-02-23 [cit. 2014-07-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-12-25. 
  4. BAYLISS, Alex; MCCORMAC, Gerry; VAN DER PLICHT, Hans. An illustrated guide to measuring radiocarbon from archaeological samples. Physics Education. March 2004, roč. 39, čís. 2, s. 1–8. Dostupné online. 

Literatura

Externí odkazy