Le Corbusier

Le Corbusier
Rodné jménoCharles-Édouard Jeanneret
Narození6. října 1887
La Chaux-de-Fonds
Úmrtí27. srpna 1965 (ve věku 77 let)
Roquebrune-Cap-Martin
Příčina úmrtíinfarkt myokardu
Místo pohřbeníRoquebrune-Cap-Martin
Povoláníarchitekt, malíř, spisovatel, urbanista, fotograf, kreslíř a textilní výtvarník
OceněníKrálovská zlatá medaile (1953)
komandér Řádu umění a literatury (1957)
medaile Franka P. Browna (1961)
Sikkens Prize (1963)
Zlatá medaile AIA
… více na Wikidatech
ChoťYvonne Le Corbusier
RodičeGeorges-Édouard Jeanneret
PříbuzníAlbert Jeanneret (sourozenec)
Pierre Jeanneret (bratranec)
PodpisLe Corbusier – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Le Corbusier [l korbyzje], vlastním jménem Charles-Édouard Jeanneret (6. října 1887 La Chaux-de-Fonds, Švýcarsko – 27. srpna 1965 Cap Martin, Francie) byl původem švýcarský architekt, urbanista, teoretik a malíř. Svým radikálním dílem i výtvarným citem výrazně ovlivnil vývoj moderní architektury.

Život a dílo

Mládí

Charles-Édouard Jeanneret se narodil 6. října 1887 v La Chaux-de-Fonds ve Švýcarsku, kde v roce 1902 nastoupil do učení rytectví na škole uměleckých řemesel École des Arts Décoratifs. Jeho pozornost k architektuře obrátil jeho učitel a tak již v 17 letech vytvořil v La Chaux-de-Fonds svoji první realizaci – dům pro rytce Louise Falleta. Dům pojal natolik tradičně, že se k němu později ani nechtěl hlásit. [1] [2]Získal však díky němu přízeň místních obyvatel a současně další zakázky.

V letech 1907 – 1914 za vydělané peníze cestoval. Poznával Itálii, Řecko, Istanbul, Německo, Paříž. Roku 1911 se také podíval do Prahy. Na svých cestách studoval významné památky a hodně kreslil. Bez architektonického vzdělání, pouze na základě skic z poznávací cesty, byl ve svých dvaceti letech přijat do ateliéru bratrů Perretových, který byl proslulý používáním tehdy progresivního železobetonu. O tři roky později pracoval také u dalšího výrazného moderního architekta – Petra Behrense, kde poznal i Miese van der Rohe. V letech 1912–1917 žil střídavě v Paříži a ve svém rodném městě, kde postavil několik domů pro bohaté podnikatele. V roce 1916 postavil jeden z prvních domů se železobetonovou konstrukcí – vilu továrníka Schwoba s dvojí výškou centrální části. [3]

V letech 1914–15 vytvořil pro válkou postižené obyvatele Flander známý projekt Dom-Ino (z lat. domus a innovatio). Navrhl zcela prostou skeletovou konstrukci, kterou by si obyvatelé sami podle libosti dokončili stavbou nenosných zdí a příček. Projekt nakonec nebyl realizován.[2] Konstrukční systém Dom-Ina byl obrazem nového stylu, který se pomalu prosazoval v Americe i v Evropě a byl později nazván funkcionalismus.

Roku 1917 odjel do Paříže, kde potkal malíře Amédée Ozenfanta, s jehož pomocí si roku 1920 zvolil pseudonym Le Corbusier. Spolu diskutovali o umění a publikovali manifest Aprés le cubisme (Po kubismu), který představil protikubistický program purismu. V letech 1919 – 1923 spolu vydávali kulturní měsíčník L’Esprit nouveau (Nový duch), ve kterém popularizovali „moderní myšlení“ a „nové umění“.[3]

V roce 1922 se spojil se svým bratrancem, známým konstruktérem železobetonových konstrukcí Piérem Jeanneretem. Spolupracovali až do roku 1940, navrhli mnoho urbanistických projektů a samostatných domů. Jejich díla nesla společnou značku LC/PJ. [2]

Rané práce – teorie

Centrum Le Corbusier v Zurichu

Vers une architecture

Základní myšlenky Corbusierových teorií byly shrnuty v knize Vers une architecture (česky vyšla jako Za novou architekturu. Praha: Petr Rezek, 2005.), kterou vydal spolu s Ozenfantem (ale pouze pod svým jménem) roku 1923. [2]

V knize vyzdvihl krásu čistě účelových a racionálně řešených inženýrských konstrukcí, poukázal na čistotu povrchu stavby, na určující význam půdorysu a hlavně kladl důraz na primární formy, u kterých dle něho „slunce odhaluje v krásu“. Architekturu označil za umění, protože podle něj „překračuje otázky užitku“ . Mezi diplomovanými architekty, kteří architekturu považovali za pouhé naplnění své praktické funkce, jeho názory našly mnoho odpůrců. Le Corbusier požaduje funkci estetickou i praktickou. Účelové řešení je podle jeho názorů krásné („Dům je stroj na bydlení“).[2] Své úvahy často dokládal fotografiemi tehdejších automobilů, železničních vozů či letadel.

Pět bodů moderní architektury

Roku 1927 byl Le Corbusier přizván Miesem van der Rohe k účasti na výstavbě kolonie Weissenhof ve Stuttgartu, kde postavil dva domy. Při této příležitosti publikoval proslulých Pět bodů moderní architektury (funkcionalismu). Těchto pět tezí prakticky shrnovalo hlavní vymoženosti tehdejší techniky: [3]

  • 1. Sloupy: stavět domy na sloupech, čímž se uvolní přízemí pro zeleň a volný pohyb.
  • 2. Střešní zahrady: technika plochých střech umožňuje budovat na střechách zahrady. Nahrazují zeleň, kterou dům místu odebral.
  • 3. Volný půdorys: sloupy nesou síly všech podlaží, což umožňuje volné členění prostoru nenosnými příčkami.
  • 4. Pásová okna: systém sloupů umožňuje vést dlouhá horizontální okna mezi sloupy.
  • 5. Volné průčelí: konzolovitě vyvedené stropy uvolňují průčelí pro naprosto volné řešení oken a průčelí.

Urbanismus

Kapitol v Čandígarhu, budova sekretariátu, 1953

Své názory na stavbu měst Le Corbusier poprvé popsal ve své knize Urbanisme (1925), ve které volal po jasnosti a řádu („Zakřivená ulice je cestou osla, ne člověka“). Vyzdvihoval rovný terén, zvyšování hustoty obyvatelstva, stavbu výškových budov, dopravu ve více úrovních. V další knize Ville radieuse (1935), ve které popisoval svůj projekt „zářícího města“ požadoval pro všechny obyvatele slunce, viditelnost oblohy a stromů v každém bytě. Jako teoretik měl Le Corbusier nezastupitelnou úlohu při vzniku konferencí CIAM a na formulaci Athénské charty.

Tuto koncepci činžáků a vil poprvé prezentoval pavilón Esprit Nouveau na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži v roce 1925. [3]

Bydlení

Po první světové válce lze u Le Corbusiera nalézt výrazný sociální aspekt. Příklon k prefabrikaci a sériové výrobě lze vidět například u projektu s názvem Citrohan (1921), kde se projevila jeho klasická koncepce bytu: přední vyšší část byla vyhrazena obydlí, nižší zadní část v přízemí kuchyni, v patře ložnici. [3]

První velká realizace jeho myšlenky přišla až po druhé světové válce. Z důvodu poválečného nedostatku bytů jej francouzská vláda pověřila stavbou velkého obytného bloku – Unité d'habitation (1946 – 1952). Unité d'habitation (Marseille) v Marseille představovala jednu z pozoruhodných staveb 20. století jak z hlediska výtvarné formy, tak z hlediska sociálního programu. Le Corbusier do něj vložil 337 bytů ve 23 rozmanitých typech – převážně dvoupodlažních. Sedmým a osmým patrem probíhá obchodní ulice, na střešní terase byly umístěny jesle, školky, tělocvična a bazén. Dům byl koncipován jako město samo o sobě, střecha hrála úlohu náměstí. Podle jiné teorie byl dům přirovnáván k parníku (střecha pak k palubě). Typy této budovy pak ještě zopakoval, ač v okleštěné podobě, v Nantes (1952–55), Meaux (1956), Berlíně (1956), Briey-en-Foret (1957) a ve Firminy (1960–68).

Meziválečná architektura a urbanismus

Budova Centrosojuzu v Moskvě, 1933

Jeho nejslavnějším dílem se stala vila Savoye v Poissy u Paříže z let 1929 – 1931, ve které důsledně uplatnil svých pět bodů. Projevil zde náznaky pozdějšího sochařského pojetí architektury. Vila čtvercového půdorysu má otevřené patio, pod kterým je místo pro auta.[3]

Roku 1929 začal Le Corbusier působit v Moskvě, pro kterou v mezinárodní architektonické soutěži vypracoval návrh na Palác sovětů. Postupně vstřebal myšlenky konstruktivismu, jež se promítly i do jeho projektů (např. budova Centrosojuzu v Moskvě – 1929–33). Byl fascinován sovětskou velkorysostí[zdroj⁠?]. V Moskvě tvořil až do nástupu historismu.

Roku 1922 představil projekt Soudobého města pro tři milióny obyvatel. Město se rozprostíralo na pravoúhlé síti a demonstrovalo všechny Corbusierovy urbanistické zásady. Význam Une ville contemporaine, jak zní jeho originální název, spočíval v důsledném oddělení různých druhů dopravy, v soustředění zástavby do výškových budov a ve volném, vzdušném rozvrhu městského celku. Podobnou představu aplikoval na plán důkladné přestavby Paříže roku 1925. Vytvořil řadu dalších urbanistických plánů: 1933 rozšíření Antverp, 1935 „Zářící město“, 1929 plán pro Rio de Janeiro a 1930–1942 plán pro Alžír. Realizován nebyl ani jeden. Trvalý vliv zanechala Le Corbusierova návštěva v Brazílii roku 1936.

Corbusier vypracoval v letech 1935–1937 také čtyři návrhy pro firmu Baťa: urbanistický rozvoj Zlína, projekty typových prodejen obuvi, návrh podnikového města Hellocourt ve Francii a pavilón firmy pro Světovou výstavu v Paříži. Také z těchto návrhu nebyl žádný uskutečněn.[2]

Poválečná architektura a urbanismus

Národní muzeum západního umění v Tokiu, 1959

Své představy o bydlení mohl Le Corbusier realizovat až po druhé světové válce. V letech 1946–1952 vznikl na státní zakázku podle jeho návrhu rozsáhlý obytný blok Unité d'habitation pro 1600 obyvatel v Marseille. Podobné objekty pak byly vybudovány i v dalších francouzských městech a v Západním Berlíně.[2] Příležitost realizovat své urbanistické koncepce dostal Le Corbusier také v Indii, kde se podílel na plánování nového správního centra – Čandígarhu.[3]

Už v některých předválečných realizacích se objevily některé prvky brutalismu, v poválečném období tyto prvky ještě zesílily. Corbusierovy stavby získaly na plastičnosti, působily více celistvě a sochařsky. Beton začal představovat v jeho přirozeném stavu – ponechával jej neupravený a hrubý. Při návrzích mnoha budov použil svůj proporcionální systém modulor, který vypracoval v roce 1949. [3]

V letech 1950 – 1955 realizoval výjimečnou skulpturální stavbu – poutní kapli Notre-Dame-du-Haut (Ronchamp) u města Belfort ve Francii. Mariánskou kapli v Ronchamp modeloval zcela volně a svým ztvárněním se stavba zcela vymyká architektově tvorbě. Další sakrální stavbou byla zakázka na stavbu kláštera La Tourette v Eveux u Lyonu, vybudovaného v letech 1957 – 1960. Striktní řeholní předpisy určily zcela novou formu, uplatnil však i sociální cítění a skromnost.[2] Byl ateista, ale také silně věřil ve schopnost architektury vytvořit posvátné a duchovní prostředí.

V letech 1957–1959 vybudoval v Tokiu Muzeum západního umění, v Indii v roce 1956 budovu Svazu majitelů přádelen v Ahmadábadu. Jeho poslední realizací v USA bylo středisko výtvarné výchovy na Harvardově univerzitě v roce 1961.[2]

Poslední léta života

V roce 1957 zemřela manželka Yvonne a o tři roky později také jeho matka, s níž ho pojil velmi úzký vztah. Svůj život vyplnil prací, dostával zakázky z celého světa. On sám žil velmi skromně. Jeho majetkem byl ateliér v nájemním domě, který sám navrhoval a malá chata u moře. Zemřel na infarkt po koupání v moři v Roquebrune–Cap Martin na francouzské Riviéře ve věku 77 let. [2]

Význam

Jsem samouk a jsem zvědavý. Nemám žádnou školu, nemusel jsem se tudíž pracně odnaučovat to, co bych se v ní učil. Nechci se míchat mezi akademiky, neboť člověk nesmí myslet akademicky. Jedinou mou školou je neustálé pozorování přírody a věcí kolem nás.

Le Corbusier

Le Corbusier byl mimořádným architektem, který měl silný vliv na architekturu a architekty takřka po celém vyspělém světě. Z jeho ateliéru vyšly významné osobnosti světové moderní architektury jako Oscar Niemeyer, Lucio Costa nebo Junzo Sakakura. [2] Mnohé jeho nápady a principy zobecněly až po jeho smrti a jsou používány i v 21. století. Architektura Le Corbusiera byla osobitá, a proto ji lze těžko přímo přiřadit k některému ze slohových období.

V roce 2016 bylo na seznam Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO zařazeno 17 jeho staveb, které vznikaly v rozmezí asi 50 let a které se nacházejí na území sedmi států.[4]

Z českých osobností udržoval styky především s Karlem Teigem, Bohuslavem Fuchsem, Jaromírem Krejcarem, Janem Vaňkem, Bedřichem Rozehnalem i Františkem L. Gahurou. Velmi mu imponovala osobnost Jana Antonína Bati, ke kterému měl opravdu aktivní vztah a rád by v něm viděl svého budoucího stavebníka (investora). V jeho ateliéru se také učili čeští architekti: Jan Sokol, Vladimír Beneš, Jaroslav Vaculík, Josef Danda a další. Práci u Le Corbusiera uváděl také Vladimír Karfík, toto angažmá zůstává ale nejasné a nepotvrzené.

Stavby

Realizované stavby

Související informace naleznete také v článku Stavby navržené Le Corbusierem.
Dům pro rodiče u Corseaux ve Švýcarsku, exteriér
Objekt Le Poème Électronique před Technickou univerzitou v Eindhovenu, 1958

Nedochované stavby

  • 1922: Výstavní pavilon L'Esprit Nouveau

Nerealizované stavby a projekty

Bibliografie

  • 1923: Vers une architecture
  • 1925: Urbanisme
  • 1935: Ville radieuse
  • 1941: Destin de Paris, Sur les 4 routes. Terres, air, fer, eau.

Česká bibliografie

  • LE CORBUSIER a KOLÍBAL, Stanislav, ed. Kdysi a potom. Překlad Jitka Hamzová. Praha: Arbor vitae, 2003. 109 s. De arte, sv. 17. ISBN 80-86300-37-4.
  • LE CORBUSIER. Za novou architekturu. Překlad Pavel Halík. Praha: Petr Rezek, 2005. 233 s. ISBN 80-86027-23-6.
  • RISSELADA, Max et al. Raumplan versus Plan Libre: Adolf Loos – Le Corbusier. Přeložila Petra Ocelková. Zlín: Archa, 2012. 199 s. Architektura, sv. 5. ISBN 978-80-87545-04-1. [Obsahuje také Loosovy a Le Corbusierovy eseje.]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Archizone.cz [online]. 2015-09-18 [cit. 2020-12-13]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d e f g h i j k CODR, Milan; NUSLOVÁ, Pavlína. Přemožitelé času sv. 12. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Le Corbusier, s. 108–112. 
  3. ↑ a b c d e f g h Larousse. Světové dějiny umění. Praha: Ottovo nakladatelství, 2004. ISBN 80-7181-936-0. S. 533–534. 
  4. ↑ Umění napříč kontinenty. Mezi památkami UNESCO přibylo 17 staveb od Le Corbusiera
  5. ↑ Maison Citrohan, Not located, 1922 [online]. Fondation Le Corbusier [cit. 2019-05-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-06-27. (francouzsky) 
  6. ↑ Maison Citröhan - Data, Photos & Plans [online]. WikiArquitectura [cit. 2019-05-23]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura

  • BADEL, Christophe et al. Tvůrci světových dějin: od 1. světové války až po současnost: od r. 1914 do současnosti. Překlad Miluše Krejčová a Vladimír Čadský. Bratislava: Mladé letá, [2004]. 325 s. Larousse. ISBN 80-10-00332-8.
  • COHEN, Jean-Louis. Le Corbusier: 1887–1965: lyrismus architektury ve věku strojů. V Praze: Slovart, ©2005. 96 s. ISBN 80-7209-669-9.
  • DARIA, Sophie. Le Corbusier: sociolog urbanismu. Praha: Odeon, 1967. 190 s., [16] s. fot. příl. Odeon.
  • FLAŠAR, Martin. E. Varese – I. Xenakis – Le Corbusier: Poeme électronique. Problém reprodukovatelnosti uměleckého díla. In: Hudba, integrácie, interpretácie. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre, 2008, s. 50–64. ISBN 978-80-8094-199-4.
  • FLAŠAR, Martin. Poème électronique: 1958: Le Corbusier, E. Varèse, I. Xenakis. Brno: Masarykova univerzita, 2012. 162 s. Spisy Masarykovy univerzity v Brně, Filosofická fakulta, č. 409. ISSN 1211-3034. ISBN 978-80-210-5945-0. Přístup také z: https://digilib.phil.muni.cz/node/13165
  • FLINT, Anthony. Le Corbusier: muž doby moderní, architekt zítřka. Překlad Tomáš Suchomel. Brno: Barrister & Principal, 2017. 245 s, 8 nečísl. s. obr. příloh. ISBN 978-80-7485-130-8.
  • FRAMPTON, Kenneth. Moderní architektura: kritické dějiny. Praha: Academia, 2004. 457 s. ISBN 80-200-1261-3.
  • HOLLINGSWORTH, Mary. Architektura 20. století. Překlad Helena Nebelová a Hana Stašková. Bratislava: Columbus, 1988. 189 s., fot., barev. ISBN 80-7136-035-X.
  • HRABOVÁ, Martina. Galaxie Le Corbusier: svět přátel z pařížského ateliéru na fotografiích ze sbírky Františka Sammera. Praha: Artefactum, Ústav dějin umění AV ČR, v.v.i., ve spolupráci s nakladatelstvím Karel Kerlický – KANT, 2021. 211 s. ISBN 978-80-88283-61-4.
  • HUSE, Norbert. Le Corbusier. Překlad Lumír Wolf. Olomouc: Votobia, 1995. 136 s., [44] fot. na příl. ISBN 80-85885-73-5.
  • Le Corbusier – hudba a architektura. In: FLAŠAR, Martin. Poème électronique: 1958: Le Corbusier, E. Varèse, I. Xenakis. Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 91–97. 162 s. Spisy Masarykovy univerzity v Brně, Filosofická fakulta, č. 409. ISSN 1211-3034. ISBN 978-80-210-5945-0. Přístup také z: https://digilib.phil.muni.cz/node/13165
  • NOVÁK, Mirko. Le Corbusierova prostorová esthetika: příspěvek k rozboru nového tvárného cítění. V Praze: Nákladem České akademie věd a umění, 1929. 47 s. Rozpravy České akademie věd a umění, třída I, č. 75.
  • RISSELADA, Max et al. Raumplan versus Plan Libre: Adolf Loos – Le Corbusier. Přeložila Petra Ocelková. Zlín: Archa, 2012. 199 s. Architektura, sv. 5. ISBN 978-80-87545-04-1.
  • ŠENEKLOVÁ, Darina. Le Corbusier a jeho vliv na brněnský funkcionalismus. Brno, 2003. 62 s., [12] s. obr. příl. Bakalářská diplomová práce. Ved. práce Kamil Štěpánek. Masarykova univerzita v Brně, Pedagogická fakulta, Katedra historie.
  • ŠÍMA, Marek. Le Corbusier v novém Mostě (Příspěvek k otázce aplikace teorií Le Corbusiera v socialistické společnosti 60.–80. let 20. století). [Brno], 2008. [59] s. Bakalářská diplomová práce. Ved. práce PhDr. Aleš Filip, Ph.D. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav hudební vědy. Sdružená uměnovědná studia.
  • ŠVÁCHA, Rostislav. Le Corbusier. Praha: Odeon, 1989. 165 s. Současné světové umění, sv. 33. ISBN 80-207-0768-9.
  • UNGERS, Liselotte. O architektech: životy, díla, teorie: Alberti, Berlage, Boullée a Ledoux, Le Corbusier, Fischer z Erlachu, Ginzburg, Kahn, Jefferson, Loos, Mies van der Rohe, Palladio, Rossi, Schinkel, Smithsonovi, Ungers, Venturi a Scott-Brownová, Vitruvius, Wren, Wright. Praha: Slovart, 2004. 374 s. ISBN 80-7209-583-8.
  • WOGENSCKY, André. Le Corbusierovy ruce. Překlad Michal Novotný. Praha: Arch, 1991. 100 s. [Eseje.]

Beletrie

  • BATAILLE, Michel. Strach z génia. Překlad Hana Posseltová. Mladá fronta, 1983. 231 s., 6 nečísl. listů obr. příloh. Máj, sv. 406. [Vynikající román, v němž se osudy představitele Le Corbusiera (Victoriena Sauvage) prolínají s osudy mladého architekta Amyota s autobiografickými prvky. Autor líčí v první osobě studia architektury, svůj vztah a spolupráci se slavným architektem, potíže, které vyplývají z postupující hluchoty, a vztah k herečce Veronice, své budoucí ženě.]
  • HONZÍK, Karel. Ze života avantgardy: zážitky architektovy. Praha: Československý spisovatel, 1963. 240 s. Vzpomínky.

Externí odkazy